Zprávy svědků a vzpomínky – Historie
(Vypis z Bakalářske práce – Pavel Andrš)
Květen 1945 v Nejdku
Americká armáda vstoupila 18.dubna 1945 do prvního českého města –
Hranic. Následovala Aš (20.dubna) a Cheb (25.dubna). Dne 7.května dosáhli
Američané těchto měst: Sokolov (tehdy Falknov nad Ohří), Kraslice, Nejdek,
Pernink, Abertamy a Karlovy Vary.34 Na Karlovarsku operovaly dva proudy
5.sboru 3.americké armády – 1.pěší divize (genmjr. Clift Andrus) a 9.obrněná
divize (genmjr. J.W.Leonard). Právě pluky 1.pěší divize postupovaly hlavním
směrem podél proudu řeky Ohře na Karlovy Vary.35
340.gardový pluk spolu s pluky 121.gardové divize Rudé armády, jíž velel
generál N.D.Černovij, dospěl Karlových Varů 11.května 1945 v 10 hodin dopoledne. Vojáci druhé osvoboditelské armády sem přišli ve směru od Žatce a
Chomutova.36
„Konečně byla u konce ta hrozná válka, která přinesla celému světu tolik
utrpení, (…). Nyní se nám všem mělo dařit zase lépe. Byl konec velkému umírání. Brzy jsme však byli poučeni. Všeobecně rozšířený slogan ´Užijte si války,
mír bude strašný´ se ukázal být pravdivým,“37 tak popisuje první dojmy
z mírových dnů rodilý Nejdečan Franz Achtner, občan německé národnosti.
Dne 31.července 1945 vyzvala oficiálně československá vláda zahraniční
krajany, aby se navrátili do vlasti. Učinila se opatření, která jim přislíbila možnost stejného či podobného profesního uplatnění. Samotný transfer mělo na starosti ministerstvo ochrany práce a sociální péče.129 Původně bylo zamýšleno se
150.000 reemigranty, s 200 tisíci Slováky a 600 tisíci repatrianty (Češi žijící
v cizině). Optimistické předpoklady se však nesplnily, a tak na sklonku roku
1947 žilo v Československu pouze 106 tisíc krajanů (nejvíce ze Sovětského svazu a Francie). K roku 1950 se početní stav reemigrantů zvýšil na 202 tisíc
osob.130
Největší proud občanů, jež absolvoval svojí anabázi až na Nejdecko, pocházel z Horního Slezska – z okolí Bedřichova Hradce (dnes Grodziec) a Petrovic (nyní Piotrowka), které leží poblíž Opole.131 Na tomto místě je třeba zdůraznit, že děti reemigrantů či dokonce reemigranti sami neuměli často plynule česky, Horní Slezsko totiž patřilo Německu i po roce 1921. Především pro nejmladší generaci, jež absolvovala tamní německé školy a pokračovala následně u
nás v českých, znamenal přechod na českou řeč obrovský problém. Stačí se jen
podívat na křestní jména příchozích, která zněla např. Arnold, Edita, Ingeborg,
Waltruda, Werner, zato příjmení již dávají určité sklony k Čechám (případná
transkribovaná jména jsou uváděna v závorkách) – Malý (Mally), Novák (Nowak), Radimerský, Střelec (Streletz), Štěřík (Sterzik) či Utíkal (Utikal).132 Osudy těchto lidí mají zajímavou a specifickou cestu. Muži např. narukovali za druhé světové války do služeb německého Wehrmachtu, mnoho z nich se v době
ukončení válečných operací zdržovalo v zajetí, z něhož se dostávali až po delší
době. Setkáváme se zde vlastně s paradoxem, že občané mluvící v drtivé většině
německy, vyrůstající v Horním Slezsku, se přesunovali do Čech, kde neustále
panovala silná protiněmecká vlna. Kvůli chybějícím dovednostem v řeči probíhaly později na okrese doučovací jazykové kursy. Podle zákona č. 74/1946 Sb. jim bylo možné udělovat československé státní občanství. Případy byly řešeny ONV jednotlivě.
První transport s asi 400 obyvateli z Bedřichova Hradce a okolí byl uvítán v Nových Hamrech dne 7.listopadu 1945. Další směřovaly v nepravidelném časovém rozpětí v počtu 20 až 40 osob. K listopadu 1946 je hlášeno na Nejdecku
368 rodin s 1.064 příslušníky.
Diplomová práce
Nejdek v letech 1945–1953 – Pavel Andrš