Deutsch
Erinnerungen an die ersten Eindrücke und Erlebnisse beim Ankommen in der CSR
(Günter Otto Mally, *28.12.1940)
Ankunft und erste Erlebnisse
Im Juni 1946 kam ich zusammen mit meiner Mutter, meiner Großmutter und meinem jüngeren Bruder am Bahnhof in Chodov an. Ein kleines dreirädriges Lastauto brachte uns nach Vintířov zur Schwester meines Vaters, Emma Jaworski. Sie war schon mit einem früheren Transport angekommen und wohnte dort mit ihren Eltern, ihrer Schwester und vier Kindern.
Der Gedanke, in das Land unserer Vorfahren zurückzukehren, war mir als Kind damals sicherlich (noch) nicht bewusst. Später erfuhr ich aus der Literatur, dass der erste organisierte Transport bereits am 7. November 1945 nach Nové Hamry ging, ein weiterer am Heiligen Abend 1945 nach Chodov. Weitere Transporte folgten nach und nach. Heute würde man wohl sagen: „Eine logistische Meisterleistung.“ Einfach war es nicht, denn alle Rückkehrer, die vorher über ganz Deutschland verstreut waren, wollten – wie immer – wieder beisammen sein.
Bevor wir nach Chodov kamen, erinnere ich mich noch an einen kurzen Zwischenaufenthalt in Prag. Als Kind habe ich das nicht so intensiv erlebt wie die ältere Anna Nowak(ová), die später während eines Sprachkurses in einem Aufsatz schrieb:
„Als wir uns Prag, der goldenen Stadt, näherten, fürchteten wir uns laut zu atmen, damit wir sie nicht aus dem Schlaf weckten!“
Mir blieb vor allem ein großer Schlafsaal mit vielen Betten in Erinnerung sowie das mit einer großen Kelle ausgeteilte Essen.
Dass wir in Vintířov, einem Ortsteil von Chodov, mit so vielen Menschen in einem Haus nicht lange bleiben konnten, war von Anfang an klar. Dennoch entwickelte sich dieser Ort „bei Tante Emma“ zu einem beliebten Familientreffpunkt für die nach und nach eintreffenden Verwandten. Für mich und meinen Bruder war er außerdem ein begehrter Ferienort: lange aufbleiben, spannenden Geschichten lauschen, Ziegen hüten, schwimmen lernen in mit Wasser gefluteten Kaolingruben.
Am anstrengendsten war es, in zunehmendem Alter, Kohle zum Heizen aus den von Waggons abgekippten Abraumhalden auszusortieren und jede Familie brachte die Kohle auf auf ihren eigenen, separaten Haufen. Hierbei entschieden Schnelligkeit und Fleiß über die Menge, und jede sammelnde Familie achtete sehr darauf, dass nichts gestohlen wurde.
Während unsere Familie noch auf die Rückkehr meines Vaters hoffen durfte, musste meine Tante mit ihren drei Kindern die traurige Gewissheit tragen, dass ihr Mann im Krieg gefallen war.
Weitere Wohnorte: Nejdek
Unser nächster Wohnort war Nejdek, eine Stadt im Erzgebirge. Dort gab es eine große Wollverarbeitungsfabrik sowie weitere Betriebe zur Metallverarbeitung. Nach der Zwangsaussiedlung der dort jahrhundertelang ansässigen deutschen Bevölkerung standen viele Arbeitsplätze für Flüchtlinge und Reemigranten offen.
Unsere erste Bleibe war eine Zweizimmerwohnung in einem für Arbeiter errichteten größeren Haus, unweit der evangelischen Kirche und der Eisenbahnlinie. Die Toilette befand sich jeweils im Zwischengeschoss.
Meine Mutter arbeitete in der Fabrik. Die Großmutter Jaworski hatte in jeder Hinsicht großen Einfluss auf uns Kinder. In Nejdek kam es auch zu einem folgenschweren Ereignis: Begeistert von der Landschaft, die im Winter zahlreiche Möglichkeiten bot, konnte ich dem Gedanken des Skifahrens nicht widerstehen. Mit 100 Kč, die ich in der Wohnung fand und mir aneignete, kaufte ich mir im Laden gegenüber dem Postgebäude meine ersten Ski. Daraufhin erhielt ich Prügel – eine damals übliche Erziehungsmethode.
Rückkehr meines Vaters
Ein weiteres großes Ereignis war die Rückkehr meines Vaters aus russischer Kriegsgefangenschaft. In seinen Memoiren schrieb er:
„Die erste Überraschung am Bahnhof in Nejdek: Günter, acht Jahre alt, wartete auf Skiern auf seinen Papa, den er etwa fünf Jahre zuvor beim Abschied, um den Hals hängend, weinend angeschrien hatte: ‚Papa, ich lasse dich nicht gehen, die Russen werden dich totschießen!‘“
Das Wiedersehen am 20. Januar 1949 leitete für uns einen völlig neuen Lebensabschnitt ein.
Wir zogen in eine größere Wohnung, noch näher zur Kirche, und spürten sofort die Erziehungsmethoden eines Militärausbilders: Oberkörper kalt waschen, Runden um die Häuser laufen, lange Fußmärsche. Dazu kam Vaters Sinn für musikalische Bildung. Rückblickend denke ich, er wollte all das nachholen, was durch Krieg und Gefangenschaft (Riga, Kiew, Odessa) verloren gegangen war.
Unvergesslich war das Boot, das er baute: Aus einem gefundenen Flugzeugtank fertigte er mit eingebauten Sitzen und befestigten Paddeln einen echten Blickfang auf der nahegelegenen Talsperre (Rybník).
Zu unserem Vater Otto
Oft brachte ich meinem Vater kurz nach 14 Uhr das Mittagessen an das Fabriktor, damit er gleich zur nächsten Schicht gehen konnte – meist Wohnungen und Zimmer streichen oder renovieren. Später fand man in fast allen Wohnungen unserer Landsleute Kissenbezüge mit biblischen Versen, die er kunstvoll bemalt hatte.
Nach einem Malereinsatz in einer Familie brachte er als Bezahlung eine Geige mit. Diese sollte meine erste zum Lernen sein! Die Großmutter wurde beauftragt, auf die Einhaltung meiner Übungsstunden zu achten. (Besondere Freude bereitete mir nach einigen Jahren das Musizieren im Orchester der Musikschule.)
Erwähnenswert ist außerdem:
1. Ein von meinem Vater gemaltes Ölgemälde im Schaufenster von Herrn Uhlík am Marktplatz beeindruckte einen Verantwortlichen der Wollverarbeitungsfabrik (Česárna) so sehr, dass er nach dem Namen des Malers fragte. Kurz darauf wurde mein Vater zum Leiter der Färberabteilung berufen – trotz seiner Zeit als Berufssoldat bei der Wehrmacht und ohne Parteizugehörigkeit!
2. Auch in der Kirchengemeinde machte er eine erstaunliche „Karriere“: Knapp eineinhalb Jahre nach seiner Entlassung aus der Gefangenschaft wurde er mit nur 34 Jahren und mit hohem Stimmenanteil in den Kreis der Ältesten berufen
Sprach- und Schulsituation
Erstaunlich war, wie schnell wir alle Tschechisch lernten – wohl dank der Vorkenntnisse meiner Eltern und vor allem meiner Großmutter, auch wenn diese etwas veraltet waren. Man arrangierte sich mit einer Sprache, die in einem amerikanischen Wettbewerb als die schwierigste zum Aussprechen bezeichnet wurde. Beispiele wie Vlk, Krk, Vrch, Strč, Prst, Skvrna sprechen für sich. Der tschechische Schriftsteller Jiří Gruša verglich das Aussprechen solcher Worte sogar mit dem Abschuss von Raketen.
Auch in der Schule ging es erfolgreich weiter. Mir wurde sogar vorgeschlagen, die 6. Klasse zu überspringen – der Staat brauchte damals dringend viele Arbeitskräfte. Nach einem Jahr Tätigkeit als „Hilfstechniker“ ohne wirkliche Vorkenntnisse beim Katasteramt in Karlovy Vary konnte ich auf Empfehlung meines Chefs nach Prag gehen und dort vier Jahre Geodäsie studieren.
Zurück in die Kindheit
Beeindruckend war unser Haus in der Komenského-Straße 946. Im Keller gab es eine Quelle mit frischem Wasser, das mittels einer Pumpe ins Erdgeschoss befördert werden konnte. Daneben stand oft ein Fass mit geschnittenem, gestampftem Kraut, das nach einiger Zeit zu vitaminreichem Sauerkraut wurde und als Salatersatz diente. Weniger erfreulich war die fehlende Kanalisation in der Straße: Die damaligen sudetendeutschen Erbauer hatten lediglich eine Sickergrube angelegt.
Mein Bruder Hans und ich hatten neben vielen anderen Aufgaben – zum Beispiel Pilinák-Öfen mit Holzspänen zu stopfen oder Hasenfutter auf den Wiesen zu mähen – jedes Jahr die Pflicht, diese Sickergrube zu leeren. Wie das ablief? Mit einem großen Behälter, an zwei Tragstangen befestigt, transportierten wir den Inhalt, nicht ohne uns vor Lachen zu biegen , als Dünger auf das höher gelegene Kartoffelfeld.
Viele Jahre später ließ mir ein Gedanke keine Ruhe: Es gelang mir, die Nachkommen der Familie zu finden, der das Haus damals gehört hatte – sie wohnten in Hersbruck, also ganz in unserer Nähe. Ich lud sie ein und erzählte ihnen die Geschichte, dass wir als Reichsdeutsche Flüchtlinge einst in ihrem Haus gelebt hatten, das ihren Eltern zwangsweise genommen worden war. Sie konnten das nur schwer begreifen – was aber durchaus nachvollziehbar war.
Übrigens mussten sie, wie alle anderen ausgewiesenen Deutschen, zunächst in ein Sammel-Barackenlager umziehen. Diese Holzbaracken sahen wir damals bei unseren Streifzügen durch die Gegend, die für uns Kinder so spannend war: zwischen Bahnhof, Wassertalsperre (Rybník) und der auf der Anhöhe gelegenen evangelischen Kirche. Von Westen her, aus Richtung Bernov kommend, erinnere ich mich auch an eine Begegnung mit einer amerikanischen Panzereinheit. Weiter östlich durften diese Truppen wohl laut Abkommen von Jalta nicht gehen.
Die Rolle der Kirche und meine Namensänderung
Prägende Kindheitserinnerungen verbanden sich von Anfang an mit der Fürsorge der evangelischen Kirche und ihrer Mitarbeiter. Für sie waren wir zurückgekehrten Landsleute „Helden“, die es trotz eines oft fremdartigen Lebens in der Diaspora geschafft hatten, ihre tschechische Sprache und den evangelischen Glauben der Reformation zu bewahren.
Im nationalen Übereifer wurden vielen Kindern – so auch mir – die typisch deutschen Namen weggenommen oder in tschechische Formen umgewandelt. So hieß ich bis zu meinem 15. Lebensjahr offiziell Ota Malý, und dieser Name stand sogar auf allen meinen Schulzeugnissen. Erst mit Erhalt meines Personalausweises bekam ich wieder meinen richtigen Namen zurück: Günter Otto Mally.
Besonders lebendig ist mir die wöchentliche „Sonntagsschule“ im Husův dům in Erinnerung. „Tetička Nerudová“ und ihre Mitarbeiterinnen brachten uns mit Hilfe von Flanellografen liebevoll die biblischen Geschichten näher. Diese Eindrücke blieben nicht ohne Wirkung. Mit Freude denke ich auch daran, wie man uns Kinder bald in die musikalische Begleitung der Gottesdienste einbezog – in einer stets vollen Kirche. Feste und gemeinschaftliche Ausflüge stärkten unser Zusammengehörigkeitsgefühl.
Ein reges Gemeindeleben erleichterte und bereicherte unser Einleben in der „alten“ neuen Heimat.
Abschließende Anmerkungen
1. Unser erster Pfarrer in Nejdek, ThDr. E. Jelínek, schrieb:
„Die neue Umgebung hörte auf, die Reemigranten als fremde Eindringlinge zu betrachten. Schön entwickelte sich das Zusammenleben zu einer Einheit – besonders in Nejdek (Neudek). Vielleicht gibt es in der ganzen Republik keinen anderen Bezirk wie den unseren, in dem Reemigranten so viel Verständnis entgegengebracht wird. Vor allem der Direktor des Landkreises, der Bürgermeister der Stadt Nejdek und die örtliche Abteilung der nationalen Sicherheit (Polizei) tun alles in ihrer Macht Stehende, um den Reemigranten den Aufbau eines neuen Zuhauses in der ‚alten Heimat‘ zu erleichtern und sie in das neue Leben zu integrieren.“ (frei übersetzt)
2. Paul Daniel schrieb in seinen Memoiren:
„Ich erinnere mich, wie eines Tages mein Vater nach Hause kam und traurig sagte: ‚Die Kommunisten haben die Macht übernommen.‘ Am liebsten wäre er sofort wieder aus der CSR ausgewandert. Ich bin mir ziemlich sicher: Wären die Kommunisten nicht an die Macht gekommen, wären unsere Landsleute (die Reemigranten) nicht wieder nach Deutschland zurückgegangen. Besonders wir Kinder hatten uns in das schöne Land voll integriert.“
3. Ein Dankesbrief an den tschechischen Präsidenten Beneš, geschrieben am 7. November 1947 von der Schülerin Helena Franková, lässt aufhorchen:
„Und Sie, geehrter und geliebter Präsident, nehmen Sie von uns, den nach Nejdek und Loket (Elbogen) zurückgekehrten Emigranten, unseren aufrichtigen Dank entgegen. Ich hoffe, es wird Sie nicht verletzen, wenn ich Ihnen mitteile, dass wir täglich für Sie, Ihre Regierung und die ganze Republik beten.“
Dieser Brief ist den Aufzeichnungen von Václav Uhlík entnommen – einem langjährigen Kurator der evangelischen Kirchengemeinde Nejdek, der sie 1981 niederschrieb. Seine Aufzeichnungen versuchen, die ganze Spannweite der Geschehnisse, Gefühle und Sichtweisen der Zeit nach 1945 objektiv darzustellen. Eine Quelle, die manches „Aha-Erlebnis“ auslöst: „Also so war es.“ Uhlík berichtet vom politischen, wirtschaftlichen und religiösen Leben in Nejdek und Chodov.
Tschechisch
Vzpomínky Güntera Otto Mallyho
Vzpomínky na první dojmy a zážitky při příjezdu do ČSR
(Günter Otto Mally, *28.12.1940)
# Příjezd a první zážitky
V červnu 1946 jsem přijel spolu s matkou, babičkou a mladším bratrem na nádraží v Chodově. Malý tříkolový nákladní automobil nás odvezl do Vintířova k sestře mého otce, Emmě Jaworski. Ta dorazila již dříve s jedním z prvních transportů a bydlela tam se svými rodiči, sestrou a čtyřmi dětmi.
Myšlenka, že se vracíme do země našich předků, si mi jako dítěti tehdy jistě ještě neuvědomovala. Později jsem se z literatury dozvěděl, že první organizovaný transport odjel již 7. listopadu 1945 do Nových Hamrů, další na Štědrý den 1945 do Chodova. Postupně následovaly další transporty. Dnes bychom to asi nazvali: „Logistický mistrovský výkon.“ Snadné to nebylo, protože všichni navrátilci, kteří byli předtím rozptýleni po celém Německu, chtěli – jako vždy – být zase spolu.
Než jsme dorazili do Chodova, vzpomínám si ještě na krátký pobyt v Praze. Jako dítě jsem to nevnímal tak intenzivně jako starší Anna Nowak(ová), která později během jazykového kurzu napsala v jednom slohu:
„Když jsme se blížili k Praze, zlatému městu, báli jsme se nahlas dýchat, abychom ji neprobudili ze spánku!“
Mně zůstala v paměti především velká noclehárna s mnoha postelemi a také jídlo, které se rozdávalo velkou naběračkou.
Bylo jasné od samého začátku, že ve Vintířově, části Chodova, nemůžeme dlouho zůstat v jednom domě s tolika lidmi. Přesto se toto místo „u tety Emmy“ stalo oblíbeným rodinným setkávacím bodem pro postupně přijíždějící příbuzné. Pro mě a mého bratra to navíc byl vyhledávaný prázdninový ráj: ponocování, poslouchání napínavých příběhů, hlídání koz, učení plavání v zatopených kaolinových jámách.
Nejnamáhavější bylo, jak jsme stárli, vybírat uhlí na topení z hlušin, které se vysypávaly z vagonů, a každá rodina si dělala svůj vlastní hromádku. Rozhodovala rychlost a píle a každá sbírající rodina si velmi hlídala, aby jí nic nebylo ukradeno.
Zatímco naše rodina ještě mohla doufat v návrat mého otce, moje teta se třemi dětmi musela nést smutnou jistotu, že její muž ve válce padl.
Další místa bydliště: Nejdek
Naším dalším bydlištěm byl Nejdek, město v Krušných horách. Nacházela se tam velká továrna na zpracování vlny a také další podniky na zpracování kovů. Po nuceném odsunu německého obyvatelstva, které tam po staletí žilo, zůstalo mnoho pracovních míst volných pro uprchlíky a reemigranty.
Naše první bydliště byl dvoupokojový byt ve větším domě postaveném pro dělníky, nedaleko evangelického kostela a železniční trati. Záchod se nacházel vždy v mezipatře.
Moje matka pracovala ve fabrice. Babička Jaworski měla na nás děti ve všech ohledech velký vliv. V Nejdku došlo také k události s dalekosáhlými následky: Uchvácený krajinou, která v zimě nabízela mnoho možností, jsem nedokázal odolat myšlence lyžování. Za 100 Kč, které jsem našel v bytě a přivlastnil si je, jsem si v obchodě naproti poště koupil své první lyže. Za to jsem dostal výprask – tehdy běžnou výchovnou metodu.
Návrat mého otce
Další velkou událostí byl návrat mého otce z ruského zajetí. Ve svých pamětech napsal:
„První překvapení na nádraží v Nejdku: Günter, osmiletý, čekal na lyžích na svého tatínka, kterého asi před pěti lety při loučení objímal kolem krku a plačíc na něj křičel: ‚Tati, nenechám tě odejít, Rusové tě zastřelí!‘“
Shledání 20. ledna 1949 pro nás znamenalo zcela novou životní etapu.
Přestěhovali jsme se do většího bytu, ještě blíž ke kostelu, a okamžitě jsme pocítili výchovné metody vojenského instruktora: mytí studenou vodou do pasu, běhání kolem domů, dlouhé pochody. K tomu se přidal otcův smysl pro hudební vzdělávání. Když se na to dnes dívám zpětně, myslím, že chtěl dohnat vše, co bylo ztraceno válkou a zajetím (Riga, Kyjev, Oděsa).
Nezapomenutelné bylo také loď, kterou postavil: Z nalezené letecké nádrže vyrobil s vestavěnými sedadly a připevněnými pádly skutečnou atrakci na nedaleké přehradě (Rybník).
O našem otci Ottovi
Často jsem nosil otci krátce po druhé hodině odpolední oběd k tovární bráně, aby mohl hned jít na další směnu – většinou malování nebo renovace bytů a pokojů. Později se téměř v každém bytě našich krajanů objevily povlaky na polštáře s biblickými verši, které otec umělecky pomaloval.
Po jednom malířském zásahu v jedné rodině přinesl jako zaplacení housle. Ty se měly stát mými prvními k učení! Babička dostala za úkol dohlížet na dodržování mých hodin cvičení. (Zvláštní radost mi po několika letech přinášelo hraní v orchestru hudební školy.)
Zmínit je třeba také:
1. Jeden olejomalovaný obraz mého otce ve výloze pana Uhlíka na náměstí zapůsobil na jednoho zodpovědného pracovníka továrny na zpracování vlny (Česárna) natolik, že se ptal po jménu malíře. Krátce poté byl můj otec jmenován vedoucím barvírny – navzdory své minulosti jako kariérního vojáka wehrmachtu a bez členství ve straně!
2. Také v církevní obci udělal překvapivou „kariéru“: Sotva rok a půl po svém propuštění ze zajetí byl ve věku pouhých 34 let a s velkou podporou hlasů povolán do sboru starších.
Jazyková a školní situace
Udivovalo, jak rychle jsme se všichni naučili česky – asi díky předchozím znalostem mých rodičů a hlavně mé babičky, i když ty byly poněkud zastaralé. Člověk si poradil s jazykem, který byl v americké soutěži označen za nejtěžší na vyslovování. Příklady jako Vlk, Krk, Vrch, Strč, Prst, Skvrna mluví samy za sebe. Český spisovatel Jiří Gruša dokonce přirovnal vyslovování takových slov k odpálení raket.
Také ve škole to šlo úspěšně dál. Dokonce mi bylo navrženo přeskočit 6. třídu – stát tehdy naléhavě potřeboval mnoho pracovních sil. Po roce práce jako „pomocný technik“ bez skutečných předchozích znalostí na katastrálním úřadě v Karlových Varech jsem mohl na doporučení svého vedoucího odejít do Prahy a tam čtyři roky studovat geodézii.
Zpět do dětství
Působivý byl náš dům v Komenského ulici 946. Ve sklepě byl pramen s čerstvou vodou, kterou bylo možné pomocí pumpy dopravit do přízemí. Vedle často stál sud s nakrájeným a udusaným zelím, které se po čase proměnilo v na vitamíny bohaté kysané zelí a sloužilo jako náhrada salátu. Méně příjemná byla chybějící kanalizace v ulici: tehdejší sudetoněmečtí stavitelé zřídili pouze jímku.
Můj bratr Hans a já jsme kromě mnoha jiných úkolů – například plnění pilinových kamen dřevními hoblinami nebo sekání krmení pro králíky na loukách – měli každý rok povinnost tuto jímku vyprázdnit. Jak to probíhalo? Velkou nádobu, upevněnou na dvou tyčích, jsme nosili a její obsah – ne bez toho, abychom se neprohýbali smíchy – jsme vyváželi jako hnojivo na výše položené bramborové pole.
O mnoho let později mi nedal pokoj jeden nápad: podařilo se mi najít potomky rodiny, které dům tehdy patřil – bydleli v Hersbrucku, tedy úplně blízko nás. Pozval jsem je a vyprávěl jim příběh, že jsme jako říšskoněmečtí uprchlíci kdysi žili v jejich domě, který byl jejich rodičům násilně odebrán. Sotva to dokázali pochopit – což bylo ovšem docela pochopitelné.
Mimochodem, i oni museli, jako všichni ostatní vysídlení Němci, nejprve přestěhovat do shromažďovacího barákového tábora. Tyto dřevěné baráky jsme tehdy vídali při našich toulkách po okolí, které pro nás děti bylo tak vzrušující: mezi nádražím, vodní přehradou (Rybník) a na návrší položeným evangelickým kostelem. Ze západu, ze směru od Bernova, si také vzpomínám na setkání s americkou tankovou jednotkou. Dál na východ tyto jednotky podle jaltské dohody zřejmě nesměly postupovat.
Role církve a změna mého jména
Výrazné vzpomínky z dětství byly od samého začátku spojeny s péčí evangelické církve a jejích pracovníků. Pro ně jsme byli my, navrácení krajané, „hrdinové“, kteří dokázali navzdory často cizokrajnému životu v diaspoře uchovat svůj český jazyk a evangelickou víru reformace.
V národním přehánění bylo mnoha dětem – i mně – odebráno typicky německé jméno nebo přeměněno do české podoby. Tak jsem až do svých 15 let oficiálně nesl jméno Ota Malý, a toto jméno stálo dokonce na všech mých školních vysvědčeních. Teprve s obdržením občanského průkazu jsem získal zpět své pravé jméno: Günter Otto Mally.
Zvlášť živě si pamatuji na týdenní „nedělní školu“ v Husově domě. „Tetička Nerudová“ a její spolupracovnice nám s pomocí flanelografů láskyplně přibližovaly biblické příběhy. Tyto dojmy nezůstaly bez vlivu. S radostí také vzpomínám na to, jak jsme byli my děti brzy zapojeni do hudebního doprovodu bohoslužeb – v kostele, který byl vždy plný. Slavnosti a společné výlety posilovaly naše vědomí sounáležitosti.
Živé obecní společenství usnadňovalo a obohacovalo naše zabydlování ve „staré“ nové vlasti.
Závěrečné poznámky
1. Náš první farář v Nejdku, ThDr. E. Jelínek, napsal:
„Nové prostředí přestalo považovat reemigranty za cizí vetřelce. Krásně se vyvinulo soužití v jednotu – zvláště v Nejdku (Neudek). Možná neexistuje v celé republice jiný okres jako ten náš, kde by reemigranti nacházeli tolik porozumění. Především okresní hejtman, starosta města Nejdek a místní oddělení národní bezpečnosti (policie) dělají vše, co je v jejich silách, aby reemigrantům usnadnili budování nového domova ve „staré vlasti“ a začlenili je do nového života.“ (volně přeloženo)
2. Paul Daniel napsal ve svých pamětech:
„Vzpomínám si, jak jednou můj otec přišel domů a smutně řekl: ‚Komunisté převzali moc.‘ Nejraději by byl okamžitě z ČSR znovu odešel. Jsem si docela jistý: Kdyby komunisté nepřišli k moci, naši krajané (reemigranti) by se nevrátili zpátky do Německa. Zvláště my děti jsme se v krásné zemi plně integrovali.“
3. Děkovný dopis českému prezidentovi Benešovi, napsaný 7. listopadu 1947 žákyní Helenou Frankovou, vzbuzuje pozornost:
„A vy, vážený a milovaný prezidente, přijměte od nás, reemigrantů, kteří jsme se vrátili do Nejdku a Lokte, naši upřímnou vděčnost. Doufám, že vás neurazí, když vám sdělím, že se za vás, vaši vládu a celou republiku denně modlíme.“
Tento dopis pochází ze záznamů Václava Uhlíka – dlouholetého kurátora evangelické církevní obce v Nejdku, který je roku 1981 sepsal. Jeho záznamy se snaží objektivně zachytit celou šíři událostí, pocitů a pohledů doby po roce 1945. Zdroj, který vyvolává nejedno „aha-zažití“: „Tak takhle to bylo.“ Uhlík popisuje politický, hospodářský i náboženský život v Nejdku a Chodově.